C.W a mlčenlivej Snape - Marilyn a nachlazení

Gabrielle seděla u sebe v kabinetě a růžovými nehty nervózně poklepávala na desku stolu.
Snažila se přemýšlet.
Po dvou hodinách marného úsilí si povzdychla a šla se k zrcadlu přepudrovat.
„Asi bych mu měla nějak poděkovat,“ napadlo ji zničehonic. Ještě jednou se přejela hodnotícím pohledem, nebezpečně se usmála a poslala si vzdušný polibek. Nebohé zrcadlo se šokem vysypalo z rámů.

O tři hodiny později, když si konečně vybrala správné oblečení a třikrát se přelíčila a přečesala, vyrazila do sklepení s láhví máslového ležáku v dárkovém balení.

„Ťuky ťuk!“

Dveře se po chvíli se skřípěním otevřely. A z nich vykoukla jakási podivná hlava, která opravdu jen velmi vzdáleně připomínala místního profesora lektvarů. Hlavně proto, že tam, kde normálně býval obličej, trčel obrovský rudý napuchlý nos.

„So chcede?“ vyprskl Snape.

„Ehm… Já bych vám ráda poděkovala, Severusi. A mám pro vás…“

Oslovený se právě chystal dveře zabouchnout, ale zarazil se v půli cesty.

„By bi něso nesede?“

„Cože…? No, ano. Máslový ležák.“

Natáhla ruku s velkým červeným balíčkem se srdíčky.

„Hnusnější obal jste si vybrat nebohla?“ zavrčel už o poznání srozumitelněji Snape, který jen s největším přemáháním balíček uchopil a štítivě ho držel co nejdál od sebe.

„Mohla bych jít na chvilku dál?“ zeptala se Gabrielle se soucitným, avšak povzbudivým úsměvem.

„De,“ odvětil Snape.

„Skvěle,“ usmála se dívka a vecpala se do dveří, které již chudák Severus nestačil zavřít.

„Máte to tu vskutku… černé,“ prohodila Gabrielle, která poté, co na ni mrkl obrovský pokoutník z rohu místnosti, považovala za nevhodné prohlásit pokoj za uklizený, čistý či hezký.

„Děguji,“ zahuhlal Snape otráveně.

Po několika minutách ticha mu došlo, že ji odsud asi hned tak nevypudí. Mimo to také zaregistroval její stále významnější pohledy na červený balíček.
Zhluboka si povzdechl a proklínaje své dobré vychování řekl:

„Dáde si se bnou?“

„Ne, to se přece… Ale když jinak nedáte,“ zahihňala se rádoby upejpavě Gabrielle a vrhla se na balíček.
Snape protočil oči v sloup.

„Bože, je vám něco? Není vám špatně?“ Gabrielle na něj vyděšeně zírala.
Překvapeně se na ni podíval.

„Víte, nebudete tomu věřit, ale před chvílí vám bylo vidět jenom bělmo, myslela jsem, že máte epileptický záchvat!“

„Neříkejte, vážně?“ zašklebil se Severus.


---po dvou hodinách---


„Udělej ještě nějaký obličej… prosíííím,“ dožadovala se Gabrielle a svou (bohužel plnou) skleničkou divoce mávala všemi směry.

„De, já už dechci,“ uchichtl se Snape a pořádně si lokl ohnivé whisky, kterou už před půl hodinou vyhrabali z jeho tajných zásob.

„Sevíku,“ slečna d’Anjois se nebohému lektvarologovi přesunula na klín a usmála se mu přímo do tváře.
Oslovený byl natolik oslněn září jejího chrupu, že mimoděk přikývl.

„Udělej křečka,“ zaprosila Gabrielle.

„Gřečga? Do dak dobrá…“

Snape nafoukl tváře a hrozivě zaprskal.

„Chuachuachuámuheehehehe,“ reagovala bystře profesorka.
To byla ovšem veliká chyba. Svým smíchem porušila jakousi křehkou rovnováhu, s kterou oba balancovali na židli a ta se s ošklivým praskotem sesunula k zemi.
Snape, náhle nemile vystřízlivěn, pronesl:

„Báb dojem, že hladina blbosti se du debezbečně zvýšila.“

„Žejo, já si řikala, že vypadáš tak trochu divně…“ Gabrielle se podrbala na hlavě.

„Kurňa,“ pronesla pak vážným hlasem. Právě totiž cítila podivné mravenčení, které nevěstilo nic dobrého.

„Děje se něco?“ otázal se Severus.

Odpovědi se však nedočkal. Už jen koutkem oka postřehl, jak se zvedá, trhanými, nekoordinovanými pohyby míří ke dveřím a mizí kdesi v hlubinách hradu. Poslední myšlenka předtím než usnul byla, že mu přišlo, jako by měla černé vlasy a byla mnohem vyšší…

Mezitím již zapadly dveře od kabinetu Černé magie. Marilyn Manson si oddechl. To bylo o fous.